20. 1. 2018

Kde beru s malým dítětem čas na čtení?

Jedna z velice častých otázek, možná snad i nejčastější. Všichni se diví, kde beru čas si s malým dítětem číst. Jako je pravda, že teď, co jsem na té dovolené, tak čtu více, než když jsem chodila do práce. Ale podle mě to není o času, ale o psychickém rozpoložení. Když jsem chodila do práce, byla jsem často unavená psychicky a už jsem neměla takovou chuť ani sílu na knihy. Teď jsem unavená více fyzicky. Spíš mě bolí záda od neustálého tahání malé, pořád lítám s kočárem po venku, ale moje mysl je dobře naladěná. S malým dítětem se pořád smějete. Ano, někdy už jste zoufalí a nejradši byste se na všechno vyprdli, ale ono to nejde. Dítě se samo o sebe nepostará, tak jsem raději zvolila strategii, že se všemu budu smát, jinak se z toho zblázním. No a možná proto mám do čtení větší chuť. 
V pauze po obědě, kdy malá spí, si taky většinou otevírám knihu. A už se těším na léto, protože si plánuju, že už bude malá chodit, takže budeme trávit více času na pískovišti a tam se taky bude určitě dobře číst :-).


Je pravda, že moc nekoukám na TV. Televize je podle mě jeden z největších požíračů volného času. Na prvním místě jsou sociální sítě a na ty zase koukám docela často, takže se to asi vynuluje :-).

A hlavně je to o prioritách. Někdo prostě ve volném čase hraje hry, sjíždí youtube, vaří, štrykuje nebo kouká na TV a já si čtu. Prostě pokud si mám vybrat, zda večer čučet na bednu, kde nic není, nebo si otevřít knížku, tak je to poměrně jasná volba. Neříkám, že se na televizi nikdy nepodívám. Ale i když je dobrý film, tak je plný reklam a vy tak strávíte před televizí místo hodiny a půl hodiny tři. A to je taky velká ztráta času. Takže preferuji buď ČT 1 nebo ČT 2, kde reklamy nejsou, nebo se někdy díváme zpětně na filmy/seriály přes červené tlačítko (chápeme se? já nevím, jak to popsat :-) ).

Asi jsem nenapsala nic světoborného, ale já opravdu nemám nikoho na hlídání dítěte, abych si mohla číst a jediný čas na knihy je, když dítě spí, takže po obědě a večer. Občas to večer přeženu a čtu si až do noci a to pak na druhý den trpím a prolévám se kávou, ale někdy zkrátka nejde knihu odložit a jít v klidu spát, když potřebujete vědět, jak to dopadlo!!!

Když ještě byla malá miminko a já jsem toho v noci moc nenaspala, tak jsem většinou, když spala přes den ona, šla taky raději odpočívat než si číst. Ale dobrou alternativou byly audioknihy. Audoknihy jsem si pouštěla buď před spaním, nebo i do sluchátek na procházce s kočárkem. Kolikrát jsem drandila s kočárem i tři hodiny po venku, tak to pak docela utíkalo. A takový Netopýr  od Jo Nesboa namluvený Hynkem Čermákem byl vážně pecka. Tak nějak si představuju chraplák Harry Hola :-). 

A co říct na závěr? Kdo chce, tak si čas na knihu najde :-). Čtení zdar.


E.❀



13. 1. 2018

Simona Bohatá - Máňa a my druzí

Název Knihy: Máňa a my druzí
Autor: Simona Bohatá
Žánr: román, česká literatura
Nakladatelství: PLUS
Datum vydání: 2017
Počet stran: 168
Typ knihy: pevná vazba
Hlavní postavy: Simona 
Vedlejší postavyneortodoxní babička Máňa a mladá matka Aranka
Recenze:
Tuto knížku jsem přečetla jedním dechem. Poměrně krátký, ale o to více vtipný příběh o dospívání dívenky Simony od jejího útlého dětství až po dospělost. Simona se narodila mladé mamince a z počátku se o její výchovu starala babička Marie alias Máňa. Máňa byla drsná žena s vlastním kolikrát až radikálním názorem. Co se čtenářům nyní zdá vtipné a u čeho se smějeme, muselo být pro malou holčičku asi dost těžké a jak se i sama autorka pozastavuje, je až k neuvěření, že to na ni nezanechalo hlubší následky a stále se považuje za docela normální. Matka Aranka a babička Máňa se nesnášely a už z principu nikdy neměly na věc stejný názor. To bylo důvodem neustálých hádek a až groteskních výlevů vzteku, kdy se na celý barák ozýval jejich hysterický křik.


Jedná se tedy o autorčinu zpověď, která své poměrně tvrdé dětství popisuje lehce, s velkou dávkou humoru a byť by mohla, tak ani jedné z žen, které se významně podílely spíše na její nevýchově, nemá nic za zlé. Kniha je to velice vtipná a odpočinková. Poslední dobou mám štěstí na knihy, u kterých se moc bavím a řechtám na celé kolo. Po přečtení knihy od Michaela Třeštíka Jen aby, řekla moje žena (recenze zde), se mi do ruky dostal další povedený kus. 

Příběh Simony se odehrává v Praze v 60. a 70. letech a je to ještě Praha bez aut, kdy je poměrně bezpečné, nechat dítě lítat po ulicích, a tak i díky době malá Simona zažije nejedno dobrodružství, které mladší generaci díky nárůstu dopravy a různých obejdů zůstane ukryto. Každá doba nese své a i dospívající Simona musí překousnout sem tam nějaký májový průvod, nebo stání u pomníku někoho významného v pionýrském kroji, ale díky nespoutanému mládí se z každé takové situace nakonec stane vtipná historka. 







A to co mě úplně rozsekalo byla jedna malá nehoda třídní tyranky:


"Další holčička, která nám pila krev, byla jakási Míla. Komandovala nás, pořád vyřvávala "máte mezeru, patříte do sběru" a podle mého mínění patřila k těm, o nichž Máňa trefně tvrdila, že "musí mít v každým hovně kvedlačku". Navíc měla modročervenou zástěrku s červenými kapsičkami ve tvaru deštníčků, zatímco já měla cosi kostkovaného, co mi Máňa spíchla ze zbytků svojí zástěry znehodnocené plamenem plynového sporáku. Míla jedno letní odpoledne "nedoběhla" ze zahrady na záchod a potom seděla na houpačce a kolem ní se linul šílený smrad. Brečela a vydávala škytavé vzlyky, což jsme s Ivánkem přiživovali tím, že jsme chodili kolem ní a dokola prozpěvovali "posranáááá, posranááááá". K naší velké libosti trvalo dost dlouho, než si toho všiml kompetentní dozor a otráveně odvedl Mílu k očistě a převleku."


A takových skvělých pasáží je kniha plná. Takže pokud se chcete pobavit a zasmát, vřele doporučuji.

Hodnocení:
Oficiální anotace:
Dospívání není nikdy úplně lehké. Jako by nestačilo, že zrovna neumíte moc dobře plavat, že vám doma uháčkovali šaty z chemlonu a že vás ve škole nutí nosit pionýrský šátek, ještě o vaši výchovu zápolí velice neortodoxní babička Máňa a mladá maminka Aranka. Zdálo by se, že tím výčet strastí dětství v Praze 60. a 70. let pro malou Simonu končí, jenže pak… „mi došlo, že budu nosit brýle už „nafurt“. Skoro jsem se zhroutila, protože jsem si uvědomila, že budu automaticky zařazena mezi brejlouny, brejlovce, brejláče, což bylo v mých očích to jediné, co mi scházelo do naprostého deklasu.“ Vtipně, bez patosu, s citem pro detail a pointu, tak vypráví Simona Bohatá příběh Máni a druhých, příběh svého dětství.

11. 1. 2018

Michael Třeštík - Jen aby, řekla moje žena

Název Knihy: Jen aby, řekla moje žena

AutorMichael Třeštík
Žánr: česká literatura, fejetony

Nakladatelství: Motto
Datum vydání: 2017
Počet stran: 160
Typ knihy: pevná vazba
Recenze
Kniha od Michaela Třeštíka Jen aby, řekla moje žena je soubor těch nejlepších facebookových statusů za posledních 5 let, které na své facebookové stránce autor zveřejnil.
Řeknete si: “Pane Bože, po všech těch blogískách vydaných knižně, si ještě někdo troufne vydat facebookové statusy? No kam jsme to dopracovali.” Ale pozor! Tato knížka je strašně vtipná, opravdu vás rozesměje a chytře pobaví. Autor sám sebe na svém profilu na facebooku prezentuje jako mírně dezorientovaného seniora, který se snaží přijít věcem na kloub, ale moc mu to nejde. Lehká, někdy i těžká sebeironie dýchá téměř ze všech jeho statusů. Autor se nebojí dělat si srandu sám ze sebe ani z druhých. Většinou to schytá jeho žena nebo ostatní členové rodiny.

Na to, že je Ela teprve pilotní dítě, tak už je dost dotažená. Třeba Tomáš v jejím věku mazat maily ještě vůbec neuměl.”

Celou recenzi najdete na webu čbdb.cz. Pro recenzi klikni sem.

9. 1. 2018

Denis Thériault - Podivuhodný život osamělého pošťáka

Název Knihy: Podivuhodný život osamělého pošťáka
Originální názevLe facteur émotif
Autor: Denis Thériault
Překladatel: Anna Čadilová
Žánr: román, světová literatura
Nakladatelství: PLUS
Datum vydání: 2017
Počet stran: 152
Typ knihy: pevná vazba
Hlavní postavy: pošťák Bilodo
Vedlejší postavydívka Ségolene, výstřední intelektuál Gaston
Recenze:
Útlá knížka s překrásnou obálkou a romantickými drobnými ilustracemi uvnitř knihy. Hlavní hrdina Bilodo je osamělý pošťák, který žije svůj život skrz příběhy, které nachází v dopisních obálkách, které potajmu rozlepuje. Jednoho dne narazí na dopis, který obsahuje pouze čtyř řádkovou báseň od dívky jménem Ségolene a zamiluje se. Jedná se o japonskou Haiku - báseň většinou s přírodní tematikou, která je tvořena zvukomalebným trojverším s počty slabik 5–7–5. Dívka Haiku píše jistému Gastonovi  Grandprému, který také skládá básně a zajímá se o japonskou kulturu. Bilodo Gastona považuje za svého soka v lásce. 


7. 1. 2018

Jill Santopolo - Ztracené světlo

Název Knihy: Ztracené světlo
Originální názevThe Light We Lost
AutorJill Santopolo
PřekladatelLenka Faltejsková
Žánr: román, světová literatura
NakladatelstvíIkar
Datum vydání: 2017
Počet stran: 272
Typ knihy: pevná vazba
Hlavní postavy: Lucy a Gabriel
Vedlejší postavy: manžel Lucy Darren
Recenze:
Nevím, jestli za to mohl předvánoční čas, ale kniha mi svým romantickým laděním přesně sedla. Přečetla jsem ji za pár dní a emočně mě dost zasáhla. Závěr knihy jsem probrečela a ostatní členové rodiny při pohledu na mě nechápavě kroutili hlavami. Asi jsem zkrátka knihu otevřela ve správný čas, na správném místě a se správnou náladou.

A o čem Ztracené světlo je? Je to příběh o lásce. O lásce tak silné, že ničí milujícího i milovaného. Lucy a Gabriel (nebo jak mu Lucy říkala Gabe) se seznámili na univerzitě v den, který změnil život nejen jim, ale milionům dalších. Bylo 11. září roku 2001 a celý svět poznal, co je to teroristický útok. V tento den se nejen seznámili, ale poprvé se i políbili a zamilovali se. I když se později Gabe vrátil ke své bývalé přítelkyni, která při útocích přišla o člena rodiny, vrátil se k ní spíše ze soucitu než z lásky. Čas plynul, až se jednoho dne Gabe a Lucy potkali znovu. Teď už jim ve společné lásce nic nebránilo. Jejich vztah byl plný vášně, ale asi už tehdy oba tušili, že to takto nebude navždy, a proto si užívali každou společnou chvíli.